Vzduch byl vlhký a horký. Stálý bzučivý zvuk z větrací šachtice se směšoval s chrápáním lidí ve velkém sálu. Úplná tma byla ohromující a zároveň uklidňující; připomínala teplé obětí matčina lůna, byla jako něžná hedvábná ruka milované...Daniel poslední mysl zahnal. Měla by zůstat v lepším světě minulosti.

Nepřítomně se pokusil vzpomenout si který den je dnes, ale nedokázal to. Dny a noci letěly jako kolotoč a mizely v prázdnotě jeho mysli. Nicméně doufal, že vše brzy skončí. Pravděpodobně je teď skoro ráno a prý je na dnešek nějaký velký plán. Když tito kluci mají na mysli "něco velkého" obyčejně to zahrňuje hodně bolestivých smrtí. Daniel doufal, že bude jednu z "obětí".

Dveře kasárny se otevřely s drtivým zvukem a v příštím okamžíku se všechna světla rozsvítila. Bylo slyšet těžké kroky, které pohodovaly po podlaze, a hrubý nízky hlas křičel:"Vstávejte, červi! Na nohou! Důstojník na palubě!!" Tato slova byla vychrlena za pět vteřin- dost času, aby se každý, kdo spal v místnosti, probudil, obul si boty a zůstal stát u paland, zatímco dva lidé ve vojenských stejnokrojích vešli do místnosti. Byli si docela podobní. Sežant Bossy byl malý a ramenatý. Rád cvičil, a proto jeho ruce byly zatvrdlé a silné jako kmeny stromu. Prý když byl vojín, vlastoručně zvedl jednoho robota a zahodil ho deset metrů do vzduchu. Všichni na základně mu za jeho zády říkali Mamka, protože věděl všechno, co se na zakladně přihodilo, a nešetříl čas a úsilí při trestání každé chyby.

Další muž byl úplným protikladem Bossyho. Jeho vysoká postava vzbuzovala dojem, že je hubený, ale každý, kdo ho někdy viděl polonahý na boxerském ringu, věděl pravdu. Na hlavě měl důstojnickou čepici s monogramem M.M. vpředu. Jeho oko bylo studeně modré, radost ze života byla dávno pryč z něj. Své druhé oko ztratil před několika lety v bitvě s roboty, ale neobtěžoval se ošklivou jizvu krýt. Tvář majora Morgana nikdy neprozrazovala žádnou emoci a pro většinu branců bylo těžké si zvyknout na jeho přezdívku - Bonbónek. Tak ho oslovovali všichni, kvůli asociaci, kterou vyvolávala písmena na jeho čepici - značka čokolády, která existovala před Velkou revolucí robotů a před válkou.

Daniel se ve svých myšlenkách vrátil do minulosti a vzpomněl jsi na přednášky z historie, na kterých byl tady na základně, přesně před začátkem války. V roce 2012 byl testován první robot poháněný sluneční energií a fungoval bezvadně. Všechny vlády G-20 byly velice spokojené a zahájily masovou výrobu. Nevěděly, že podepisují svůj vlastní rozsudek smrti. Roboti začali poznávat svět kolem sebe. Protože mohli navzájem sdílet paměť, studijní proces se stával stále rychlejším a rychlejším s každým nově vyrobeným robotem. V roce 2091, když Danielovi bylo sedmnáct, poslední masové vylepšení jejich operačního systému proběhlo špatně a stroje vyvinuly svoje vlastní vůle. Říkali si "Tertethi" - Svobodní bojovníci - a vedli krvavou válku proti lidem. Válka téměř zničila lidskou civilizaci. Méně jak miliarda lidí dokázala přežít a ukrýt se v tajných podzemních základnách postavených za účelem zachování lidského druhu.

Jeho myšlenky byly přerušeny Majorovým chladným hlasem.

"Dobré ráno, dámy a pánové. Potřebuji deset dobrovolníků na misi, která bude minimálně 8 z nich stát život. Potřebuji lidi, kteří jsou zoufalí nebo chamtiví, protože pokud se z mise vrací, dostanou velkou odměnu. Kdo má zájem, krok vpřed!"

Daniel okamžitě udělal krok vpřed a rozhlédl se kolem sebe. Viděl další patnáct dobrovolníků a začal se modlit, aby byl mezi těmi deseti, kteří budou vybráni. Mamka a Bonbónek šli k jednomu dobrovolníkovi a rychle mu položili otázku. Po krátkém rozhovoru ho major poslal ven z kasárny. Potom šli k dalšímu. Daniel byl posledný v řadě a bezmocně koukal, jak major se seržantem rychle plní stanovený počet. Už vybrali devátého dobrovolníka a před ním jsou ještě tři lidé. Když se chystal křičet, že on by udělal cokoliv, aby byl součástí týmu, Mamka řekl něco Morganovi a ukázal na Daniela.

Bonbónek se upřeně díval na kluka. Jeho jediné oko bylo jako krystal a na jeho tváři se nepohnul ani sval. Zůstal tak ještě chvíli a pak šel rovnou k Danielovi.

"Chlapče, seržant Bossy mi řekl, že jsi skvělý a spolehlivý mladý muž, je to pravda" bylo nemožné v těchto slovech zachytit jakýkoliv náznak emoce.

"Rozkaz!"

"Tak dobře. Věřím Bossovi a věřím tobě...Víš co, chtěl bych se tě na něco zeptat. Chceš umřít, chlapče?"

"Ano, pane, více než cokoliv jiného! Pane, prosím, vezměte mě na misi! Udělam všechno, abych zachránil život ostatních vojáků, i kdyby mě to mělo stát život!"

"Hm...bohužel je to nemožné, vezmu tě na tu misi, ale pouze pokud mi slíbíš, že..." Morgan ztišil hlas a zašeptal, "přežiješ a misi dokončíš. Ostatní vojáci jsou tu proto, aby zajistili, že ty budeš jediný, kdo přežije."

Každé slovo se vrazilo do Danielova srdce jako nůž. Tiše zasípal a v této chvíli hluboce litoval, že se do této mise přihlásil. Věděl, co by se stalo, kdyby selhal.

"Nicméně,"pokračoval major;pokud se úspěšně vrátíš, naklonujeme ji a obnovíme jí paměť. Potom vás oba pošleme na místo, kde budete v bezpečí před útoky Tertethů." Jeho hlas zněl téměř přátelsky."Tam budete žít spolu a kdo ví, Strejda Sam a pan Prezident vám dokonce možná dovolí mít děti...Co myslíš, jdeme do toho?"

Danielovi se začala točit hlava. Myslel jsi, že se přeslechl, a několik vteřin zíral na majora. Tento muž mu práve poskytl naděj, kterou si nepředstavoval ani ve svých nejdivočejších snech."Pane,říkáte, že máte její genetický materiál?"

"Ano chlapče, ještě máme její tělo...a ještě vlastníme technologii, kterou ji můžeme naklonovat. Můžu s tebou počítat?"

"Rozkaz! Jen mi řekněte, co mám udělat, abych ji získal zpět!"

"Skvělé! Teď jdi s ostatními kluky ven. Budu vás instruovat všechny najednou, ale ty budeš mít obálku obsahující samostatné instrukce. Až opustíš základnu, přesvědči se, že se nikdo nedívá a přečti si je. Potom spal. Jasné?"

"Rozkaz!"

"Dobře! Jdi ven a počkej na mě."

Daniel si oblékl košili a vyběhl z budovy. Bossy a Morgan na něj zírali.

"Pane, co se stane, pokud jeden z nich promluví s ostatními," ptal se tiše Bossy.

"Nebudou, seržante. Proto jsem je vybral, všichni chtějí totéž tak moc, že se navzájem pozabijí, aby to dostali. Jo, nepromluví. Tak, drž se a jdeme instruovat naše ptáčky, než je pošleme za nás umřít."

Pokračování příště...